RYTÍŘI NEBES  
 
-
RYTÍŘI NEBES - C. A K. VOJENSKÉ LETECTVO A RODÁK Z KRÁSNÉ U AŠE OTTO JÄGER
K. u. k. Oberleutnant - Feldpilot
Otto Jäger
* 6. 4. 1890 Krásná u Aše
† 19. 8. 1917 Hermada
První světová válka představovala nejenom zásadní a nenapravitelný přelom v dosavadním fungování mezinárodních vztahů a velmocenské politiky ale rovněž v oblasti vývoje a inovací vojenských technologií znamenal tento globální konflikt ohromný skok vpřed. Objevila se celá řada výdobytků moderní techniky, z nichž většina se právě v této nešťastné době poprvé razantně prosadila a výrazně tak na sebe upozornila. Jednalo se zejména o klíčové zbraně nepříliš vzdálené budoucnosti, to znamená tanky a letadla. A bylo to především letectvo, které k sobě dokázalo přitáhnout nebývalou pozornost.1
Zbožňovanými a opěvovanými idoly řady bojujících národů se poměrně záhy stali skuteční „rytíři nebes“ svádějící dramatické souboje vysoko na obloze, k níž se s obrovským zájmem upíral zrak široké veřejnosti. Proslulost těchto "báječných mužů na létajících strojích" daleko přesahovala hranice jejich rodných zemí. Za připomenutí jistě stojí dvojice "galských kohoutů" René Fonck2 a Georges Guynemer3, Angličan Albert Ball4, jeho krajan Mick Mannock5, Kanaďan Billy Bishop6, nejlepší mezi Američany Eddie Rickenbacker7 či opravdový postrach pozorovacích balonů, Belgičan Willy Coppens.8 Nade všemi ovšem ční nedostižný a fenomenální "Rudý baron" Manfred von Richthofen9, s osmdesáti potvrzenými sestřely vůbec nejúspěšnější stíhač celé války, jehož nejasný konec je dodnes opředen neproniknutelnou rouškou tajemství.10

Rovněž rakousko-uherské mocnářství se mohlo pochlubit svými „nebeskými reky“. Více jak pět desítek pilotů c. a k. letectva se plným právem pyšnilo honosným titulem stíhací eso.11 Tito muži pocházeli z rozličných koutů mnohonárodnostního podunajského soustátí. Patřil k nim například Godwin Brumowski12 narozený v rakouské části Haliče, Vídeňák Benno Fiala von Fernbrugg13 nebo rodák z Krakova, syn císařského důstojníka a Angličanky, Frank Linke-Crawford.14 Mistrně a navíc s velkou bravurou dokázali ovšem stroje těžší než vzduch ovládat i smělí odvážlivci, jejichž domovinou byly české země. Řada z nich přišla na svět v převážně německých pohraničních oblastech. Ať už to byl muž s cizokrajně znějícím příjmením Julius Arigi15, narozený v Děčíně, Eugen Bönsch z Velké Úpy nedaleko Pece pod Sněžkou či Ernst Strohschneider z Ústí nad Labem. Co do počtu vzdušných vítězství se o čtvrté místo mezi sudetskými stíhači se sedmi sestřely dělí Josef Friedrich ze Cvikova u České Lípy a Otto Jäger, jenž poprvé spatřil světlo světa 6. dubna 1890 v malé vesničce Krásná, ležící na dohled od Aše. A právě tomuto muži, nositeli pro stíhacího letce vskutku příznačného jména, budou věnovány následující řádky.16

V počáteční atmosféře proválečné euforie a nadšení, která na přelomu července a srpna 1914, tedy ve dnech bezprostředně následujících po vypuknutí celosvětové konfrontace, ovládala většinu evropské veřejnosti, byl do služby povolán rovněž i Otto Jäger. Jakožto záložní důstojník infanterie nastoupil k 67. prešovskému pěšímu pluku Freiherr Kray, s nímž záhy odjel na východní frontu, kde tato jednotka operovala v rámci 54. pěší brigády 27. pěší divize, jež náležela do sestavy VI. armádního sboru 4. rakousko-uherské armády generála pěchoty Auffenberga. Toto uskupení přivodilo Rusům v osmidenní bitvě u Komarówa (26.8.-2.9. 1914) těžkou porážku.17 Šťastného vyústění bitvy se však Jäger na bojišti nedočkal. Dne 30. srpna byl totiž poprvé raněn, čímž se roztočil kolotoč zranění, jež ho během působení u pěchoty s železnou pravidelností pronásledovala. V třetím březnovém týdnu roku 1915 je zasažen znovu, tentokrát do hrudníku a o necelé dva měsíce později vyvázne z krušných střetů se zavilým protivníkem s těžkým průstřelem plic.

Po zotavení a následné rekonvalescenci se dočkal přeložení do týlu. Z pozice výcvikového důstojníka připravoval v Zalitavské části monarchie vojáky k odchodu na frontu. Během dlouhých týdnů a měsíců se stále více prohlubovala Jägerova letitá záliba v moderní technice, která posléze nabyla vrchu a přivedla mladého důstojníka k rozhodnutí přihlásit se k letectvu. Na podzim 1915 se Jägerovi konečně splnil velký sen. Jeho žádosti bylo vyhověno a tak byl po úspěšném absolvování základního výcviku Otto Jäger zjara roku 1916 přidělen jakožto důstojník-pozorovatel (Beobachteroffizier)  k letecké rotě Flik 10.18 Na nebi nad širými pláněmi carského Ruska dostal příležitost prokázat své výjimečné dovednosti. Společně s pilotem Karlem Urbanem19, s nímž pravidelně usedal do letounu Albatros B.I20, vytvořil sehranou dvojici vyvolávající na straně nepřítele oprávněný respekt a nemalou hrůzu. První vítězství ve vzdušné souboji se dostavilo 5. května 1916, kdy se Jägerovou obětí stal ruský jednomístný stíhací a průzkumný dvouplošník Sikorsky S. 16, pocházející z konstrukční kanceláře proslulého Igora Sikorského. Po měsíční odmlce následovala v rychlém sledu za sebou série dalších úspěchů. Dne 3. června v ranních hodinách přemohl nedaleko obce Stepan, ležící ve volyňské části Ukrajiny, průzkumný a lehký bombardovací dvouplošník Farman francouzské provenience.21 Den poté čtyři ruské armády nečekaně razantní útočnou bouří roztrhly frontu c. a k. vojsk. Tato ofenzíva, nazvaná podle svého duchovního otce generála Brusilova22, přinesla nejenom poslední velké vítězství carských sil ve světové válce ale také hvězdné chvíle Otty Jägera. O tři dny později u vsi Klevan během pouhých pěti minut zdolal dva létající aparáty typu Farman a konečně 2. srpna sestřelil, tentokrát však na stroji Hansa-Brandenburg C.I, pátého nepřítele, čímž se dle dobových zvyklostí zařadil do elitního klubu stíhacích es.

Na podzim 1916 Otto Jäger zdárně prodělal pilotní kurz, což mu umožnilo přesedlat na modernější jednomístné stíhací letouny. V březnu 1917 byl přeložen k jednotce Flik 17. Počátkem května ho ovšem potkala další z řady nehod, jež provázely celou jeho vojenskou kariéru. Točící se vrtule mu totiž nešťastně zlomila obě dolní končetiny. Po uzdravení a kratičkém působení u letecké roty Flik 3, opět změnil působiště. V červenci byl transferován k oddílu Flik 27, u níž dobyl poslední vítězství na východní frontě, když 20. července vzlétl v jednomístné stíhačce Albatros D.III nad bojiště jižně od Zborova a u městečka Berežany poslal v plamenech k zemi blíže neurčený dvoumístný letoun. Bitevním polem v této době zmítala Kerenského ofenzíva23, po jejímž vyčerpání vojska centrálních mocností přešla do okamžitého protiúderu, jenž do poloviny srpna 1917 do jejich rukou vydal celou východní Halič a Bukovinu. Otto Jäger si přitom připsal zajímavý primát. Stal se prvním rakousko-uherským letcem, který přistál ve znovu obsazeném Tarnopolu. Tento odvážný kousek představoval labutí píseň jeho působení na ruské obloze.

S počínajícím srpnem zavál neúprosný osud Ottu Jägera na jihozápadní, to znamená italské bojiště24, k letecké rotě Flik 42J.25 Ocitnul se nad úsekem frontové linie na řece Soči, tedy v povodí toku, jenž vytvářel přirozenou přírodní hranici mezi Itálií a Rakousko-Uherskem, o níž bylo v předcházejících dvou letech krutě a sveřepě bojováno.26 Záhy se mu dostalo cti účastnit se velmi riskantního náletu na Benátky. Tato akce se rovnala příslovečnému píchnutí do vosího hnízda, jelikož cílová oblast byla hájena silným protiletadlovým dělostřelectvem. Protentokrát ještě dokázal vyváznout. Krátce poté, 19. srpna, se tak opět mohl vydat vstříc nepříteli. Že se jedná o let poslední, netušil. Zatímco Jägerův letoun rozrážel horký letní vzduch a letci samotnému se nabízel úchvatný pohled na průzračně modré vody poklidně omývající břehy terstského zálivu na straně jedné či na vápencovou vrchovinu s nevysokými dominantami Doberdou (dnes Doberdo del Lago) a Hermadou (Monte Ermada, Grmada) na straně druhé, ze západu, od města Monfalcone se blížila skupinka italských stíhačů pilotujících francouzské jednomístné dvouplošníky Nieuport, letadla vyznačující se především výbornou pohyblivostí a mimořádnou mrštností. Za pár vteřin jsou soupeři na dohled a bez zaváhání se pouštějí do boje. Otto Jäger sráží jednoho z protivníků z nebe. Magické číslo sedm na kontě vzdušných vítězství mu však příliš štěstí nepřineslo.27 Fortuna se od něj vzápětí odvrací. V pokračujícím souboji zachytí na malou chvíli další z italských stíhačů nepřátelský letoun v zaměřovači svých kulometů. Štěkavé staccato prořízne vzduch a sprška projektilů v mžiku dopadá na plášť Jägerova Albatrosu. Trhá plátěný potah, drtí a láme dřevěné vzpruhy a výztuhy. Jedna z kulek si až nezvykle přesně nachází cíl. Zasahuje pilotovu hlavu a předčasně a násilně tak přerve krátký život ašského rodáka. Bezduché tělo se sesune hlouběji do sedačky, letoun sebou ještě párkrát téměř komicky škubne a poté se již, definitivně přemožen gravitací, nekontrolovaně řítí k zemi. Za pár okamžiků se zarývá do půdy Hermady, nedaleko od své poslední oběti. Otto Jäger se přidává k tisícům, ba desetitisícům italských a rakousko-uherských vojáků, kteří padli v nesmyslném boji o tuto nevelkou terénní nerovnost. Vyjádřením vděčnosti za mimořádné výkony a zásluhy a rovněž výrazem ocenění ze strany panovnického domu se stalo posmrtné udělení císařského Řádu železné koruny III. třídy.28 Jägerovy ostatky byly převezeny do Aše, kde tak válečný hrdina, pohřbený na místním hřbitově se všemi vojenskými poctami, nalezl místo posledního odpočinku.

-
POZNÁMKY
-

1) K leteckým bojům v období první světové války podrobně viz John H. Morrow, The Great War in the Air. Military Aviation from 1909 to 1921, Washington 1993. Dále srovnej Terry C. Treadwell, Alan C. Wood, The First Air War. A Pictorial History 1914-1919, London 2003, Lee Kennett, The First Air War 1914-1918, New York 1999.
2) René Paul Fonck (27. 3. 1894-18. 6. 1953). Se 75 sestřely nejúspěšnější mezi všemi letci bojujícími na straně Dohody. K jeho osobě viz René Fonck, Ace of Aces, ed. Stanley M. Ulanoff, New York 1967.
3) Georges Marie Ludovic Jules Guynemer (24. 12. 1894-11. 9. 1917), 53 sestřelů. Blíže k němu Henry Camille Bordeaux, Le Chevalier de l´Air. Vie héroique de Guynemer, Paris 1918, Jon Guttman, Spad VII Aces of World War I, London 2001.
4) Albert Ball (14. 8. 1896-7. 5. 1917), 44 sestřelů. Blíže k němu Peter G. Cooksley, The Air VCs. VCs of the First World War Series, Burton upon Trent 1999.
5) Edward Corringham Mannock (24. 5. 1887-26. 7. 1918), 61 sestřelů. Podrobně o něm viz Adrian Smith, Mick Mannock. Fighter Pilot. Myth, Life and Politics, New York 2001, Ira Jones, King of the Air Fighters. The biography of Major "Mick" Mannock, VC, DSO, MC, London 1934.
6) William Avery Bishop (8. 2. 1894-11. 9. 1956), 72 sestřelů. Podrobně k jeho osobě Peter Brereton Greenhous, The Making of Billy Bishop. The First World War Exploits of Billy Bishop, VC, Toronto 2002. Dále srovnej David Baker, William Avery "Billy" Bishop. The Man and the Aircraft He Flew, London 1991.
7) Edward Vernon Rickenbacker (8. 10. 1890-27. 7. 1973), 26 sestřelů. K jeho osobě viz Harry Paul Jeffers, Ace of Aces. The Life of Captain Eddie Rickenbacker, New York 2003.
8) Willy Omer François Jean Coppens de Houthulst (6. 7. 1892-21. 12. 1986), 35 balonů + 2 letadla. Blíže o něm Willy Coppens, Days on the Wing. Being The War Memoirs of Major the Chevalier Willy Coppens de Houthulst, London 1934, Jon Guttman, Ballon Busting Aces of World War I, London 2005.
9) Manfred Albrecht svobodný pán von Richthofen (2. 5. 1892-21. 4. 1918). Velice detailně k jeho osudu Joachim Castan, Der Rote Baron. Die ganze Geschichte des Manfred von Richthofen, Stuttgart 2007, Manfred von Richthofen, einf. von Manfred Wörner, Der rote Kampfflieger. Die persönlichen Aufzeichnungen des Roten Barons, mit dem "Reglement für Kampfflieger", Hamburg 1990. Srovnej též Norman L. R. Franks, Hal Giblin, Nigel Mccrery, Under the Guns of the Red Baron. The Complete Record of Von Richthofen's Victories and Victims, London 1995 nebo Richard Townshend Bickers, Von Richthofen. The Legend Evaluated, Shrewsbury 1997.
10) Odpověď na tuto zapeklitou otázku zdařile hledá Pasquale J. Carisella, James W. Ryan, Who killed the Red Baron? The Final Answer, London 1974 či Norman L. R. Franks, Alan Bennett, The Red Baron´s Last Flight. A Mystery Investigated, London 1998.
11) Toto označení se začalo v období první světové války používat pro letce, kteří dosáhli vítězství nejméně v pěti vzdušných soubojích. Termín užily v roce 1915 poprvé francouzské noviny, když esem (francouzsky l´as) nazvaly Adolpha Celestina Pegouda (13. 6. 1889-31. 8. 1915), který mezi únorem a červencem 1915 dobyl dokonce šesti vítězství.
12) Godwin Brumowski (26. 7. 1889-3. 6. 1936), 35 sestřelů. Problematice c. a k. stíhacích letců se velmi detailně věnuje Martin O´Connor, Air Aces of the Austro-Hungarian Empire 1914-1918, Mesa 1986. Z dalších prací lze doporučit Chris Chant, Austro-Hungarian Aces of World War I, Oxford 2002 nebo Norman L. R. Franks, Russell Guest, Gregory Alegi, Above the War Fronts. A Complete Record of the British Two-Seater Bomber Pilot and Observer Aces. The British Two-Seater Fighter Observer Aces and the Belgian, Italian, Austro-Hungarian and Russian Fighter Aces 1914-1918, London 1997.
13) Benno Fiala von Fernbrugg (16. 6. 1890-29. 10. 1964), 28 sestřelů.
14) Frank Linke-Crawford (18. 8. 1893-30. 7. 1918), 27 sestřelů.
15) Základní biografické údaje pěti nejúspěšnějších stíhačů pocházejících z českého pohraničí předkládá jedna z příloh za článkem.
16) Tento příspěvek vychází především z údajů obsažených v následujících odborných publikacích. Martin O´Connor, c.d. přináší jak detailní medailonky jednotlivých c. a k. stíhačů, tak v přílohách rovněž soupisy dosažených sestřelů. Na stranách 128-131 je náležitý prostor věnován právě Otto Jägerovi. K jeho osobě dále konkrétně viz Chris Chant, c.d., s. 51 a 89. Srovnej též Kalender für das Egerland 1918, s. 135 an.
17) Tato bitva, v níž 4. c. a k. armáda porazila a k ústupu donutila ruskou 5. armádu představuje shodou okolností jediné čistě rakousko-uherské vítězství na východní frontě. To znamená bez spoluúčasti jakýchkoliv německých jednotek.
18) Základní názvosloví a technické termíny používané c. a k. leteckými silami předkládá příloha - Stručná historie c. a k. vojenského letectvo a jeho organizace a struktura v době první světové války.
19) Dle zavedené praxe v rakousko-uherském letectvu byl pilotem letounu poddůstojník. Zatímco velitelem létajícího aparátu a zároveň pozorovatelem a kulometčíkem byl vždy důstojník. K tomuto viz Peter Jung, Rakousko-uherská armáda za první světové války, Brno 2007, s. 80. Blíže ke Karlu Urbanovi viz Martin O´Connor, c.d., s. 224-227, Chris Chant, c.d., s. 88 an. Srovnej též jedna z příloh za článkem. Ke společným vzdušným vítězstvím s Ottou Jägerem viz Martin O´Connor, c.d., s. 226.
20) Přehledné technické popisy letadel, na nichž Otto Jäger létal viz přílohy.
21) Tentokrát ovšem letoun typu Albatros B.I nepilotoval Jägerův nejčastější souputník Karl Urban ale Fritz Rottmann.
22) Tato útočná operace carských armád probíhala od 4. června do 20. září 1916. Armády centrálních mocností byly nuceny ustoupit o 60 až 120 kilometrů a ztratily přitom 614 000 vojáků, z toho 327 000 padlých a nezvěstných. Rusové pozbyli 800 000 mužů.
23) Ofenzíva pojmenovaná podle ruského ministra války Kerenského probíhala pod vedením vrchního velitele ruských vojsk generála Brusilova od 1. do 13. července 1917. Patrně nejznámější epizodu z jejího průběhu představuje slavné vítězství českých legionářů u Zborova.  
24) Letecká válka v Itálii, podobně jako v Rusku, zdaleka nedosahovala přímo vražedné intenzity, jakou se vyznačovaly vzdušné boje na západní frontě. Mimo jiné to dokládá svědectví jednoho z pilotů britských leteckých jednotek nasazených na jihozápadním bojišti k podpoře italského spojence: "Flying in Italy was a holiday by comparison with that in France. It was a different type of warfare entirely. It was more of a gentleman's war. The scout pilots we encountered in Italy didn't seem to have the same viciousness that we met up with on the Western Front where it was a blood for blood affair. They were not so aggressive in Italy." The Eastern Front Italy. Dostupné z www.wwiaviation.com/eastern2.html (cit. 2008-04-20). Přesto si i střety v této oblasti vyžádaly, jak konec konců dokládá případ Otty Jägera, velké množství zbytečných obětí.
25) Jagd-Fliegerkompanie Nr. 42 se stala vůbec první uherskou ryze stíhací jednotkou. Naproti tomu první rakouskou čistě stíhací leteckou rotou byla Flik 41J.
26) Povodí řeky Soči (Isonzo) představovalo nejexponovanější sektor italské fronty. Branná moc italského království soustředila v této oblasti většinu svých sil a v rozmezí dvou let (od léta 1915 do léta 1917) zde postupně podnikla jedenáct ofenzív, jejichž hlavním cílem bylo dobytí strategického přístavu Terst. Tyto útočné operace ovšem, kromě zcela nesmyslného krveprolití, nepřinesly zhola nic.
27) Přehledný souhrn všech Jägerových sestřelů nabízí Martin O´Connor, c.d., s. 308.
28) Kromě tohoto vyznamenání byl Otto Jäger v průběhu vojenské služby dekorován řadou dalších domácích i zahraničních řádů. Nacházíme mezi nimi Vojenský záslužný kříž III. třídy s meči, Karlův vojenský kříž, opakovaně Vojenskou záslužnou medaili Signum Laudis a Medaili za statečnost, rovněž pak pruský Železný kříž II. třídy a pruskou Vojenskou záslužnou medaili. K vyjmenovaným řádům a vyznamenáním habsburské monarchie konkrétně viz Kolektiv autorů, Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 - 1918, Praha 2003, s. 422 an, 428-430, 442 an, 451 a 463. K této problematice lze též doporučit Ivan Koláčný, Řády a vyznamenání habsburské monarchie, Praha 2006.

-
 
FOTO PŘÍLOHY
TECHNICKÉ PARAMETRY
AUTOR:
PhDr. TOMÁŠ DOSTÁL