RYTÍŘI NEBES  
 
-
Stručná historie c. a k. vojenského letectva, jeho organizace a struktura v době
první světové války1

V době vypuknutí prvního globálního konfliktu mělo za sebou rakousko-uherské vojenské letectvo vývoj trvající již více než dvě desetiletí. Jeho prvopočátky se totiž začaly psát roku 1893, kdy byl v rámci pluku pevnostního dělostřelectva č. 1 (Festungsartillerieregiment Nr. 1) ustaven první balonový prapor. Jelikož se pozorovací balony v následujících letech, především během pravidelných armádních manévrů, mimořádně osvědčily, došlo ke zřízení vojenského aeronautického institutu (Militäraeronautische Anstalt), jenž byl 7. října 1909 přetransformován na oddělení vzducholodí (Luftschifferabteilung). Od sklonku roku 1910 se zájem nejvyššího  velení c. a k. ozbrojených sil začíná definitivně obracet k létajícím aparátům těžším než vzduch. K této změně přispěla mimo jiné inspekce šéfa generálního štábu rakousko-uherské branné moci Franze hraběte Conrada von Hötzendorf, provedená v polovině září 1910 na letišti ve Vídeňském Novém Městě, při níž se hrabě osobně účastnil řady letů a byl více než uchvácen. I to byl důvod, proč byl na jaře 1911 zahájen na výše zmíněném letišti první vojenský letecký kurz v podunajské monarchii, který ovšem ze sedmadvaceti přijatých důstojníků zdárně dokončilo pouze jedenáct. Přesně o rok později vstoupilo c. a k. armádní letectvo do další vývojové fáze. Balonové oddělení bylo s konečnou platností podřízeno velení pevnostní dělostřelectva, zatímco oddělení vzducholodí byly svěřeny nejenom vzducholodě samotné ale i řiditelné letouny. Šéfem takto reorganizované složky se stal zkušení ženijní důstojník Emil (Milan) Uzelac, pod jehož taktovkou byla záhy zahájena opravdu cílevědomá výstavba rakousko-uherských leteckých sil.2 Koncem roku 1913 fungovalo v dualistickém soustátí 5 armádních letišť, na nichž bylo k akci připraveno 15 letadel. V létě roku 1914, tedy na počátku první světové války, disponovaly c. a k. letecké síly osmi armádními letkami po čtyřech letounech, celkem i se zálohami devětatřiceti letadly, pětaosmdesáti piloty a dvanácti pozorovateli. Počet stálých letišť vzrostl na osm. Základní taktickou jednotku v celém průběhu konfliktu představovala letecká rota (Flik-Fliegerkompanie), jejichž počet se do konce roku 1915 zvýšil na šestnáct, v roce 1916 na šestatřicet a v roce 1918 na devětasedmdesát. Základní úkoly leteckých rot spočívaly v plnění široké škály úkolů od navádění dělostřelecké palby, průzkumu, podpory pozemních jednotek až po souboje s leteckými silami protivníka. Kromě bojových rot existovaly ještě opravárenské a logistické útvary (letecký etapní park: Flep-Fliegeretappenpark), dále náhradní roty (Flek-Fliegerersatzkompanie) doplňující bojové jednotky jak piloty, tak ostatním leteckým personálem a také letecká výzbrojní základna (Flars-Fliegerarsenal) zajišťující nákup a zalétávání nových strojů a prototypů. Do počátku roku 1917 vypadala jednotná organizační struktura veškerých leteckých rot následovně - každá měla disponovat šesti průzkumnými letouny s osádkami a dvěma rezervními stroji uloženými v leteckém etapním parku. Personál dle předpisů sestával z velitele, pilota-důstojníka, jenž ve funkci "Chefpilota" zalétával nově dodané stroje, osmi důstojníků-pozorovatelů, technického důstojníka, sedmi pilotů-poddůstojníků a 163 osob pozemního personálů. Tohoto zamýšleného tabulkového stavu ovšem nebylo pokaždé dosaženo. Rozkazem z 25. července 1917 bylo nařízeno rozlišovat jednotlivé letecké roty podle kategorie úkolů, které nad bojištěm plnily. Byl zaveden systém značení rot písmeny, přičemž každé písmeno určovalo konkrétní specializaci:

Písmenný systém členění leteckých rot:

"D" (Divisions-Fliegerkompanie)  sloužila k podpoře pozemních vojsk a k dělostřeleckému průzkumu na stupni divize se čtyřmi (na východní frontě), respektive s pěti (na italské frontě) operačními a dvěma uloženými pozorovacími a několika stíhacími letouny. K 30. lednu 1918 byl počet operačních strojů u všech "D-rot" změněn na šest, z toho byly čtyři letouny průzkumné a dva stíhací, všechny určeny k ochraně a podpoře infanterie.
"F" (Fernaufklärungs-Fliegerkompanie) plnila průzkumné úkoly se šesti dvoumístnými pozorovacími a dvěma stíhacími letouny, od 30. ledna 1918 pak teoreticky s osmi moderními průzkumnými stroji.
"J" (Jagd-Fliegerkompanie) jednalo se o čistě stíhací jednotku, která měla být tvořena třemi menšími podskupinami zvanými "Kette" se šesti letouny, celkem tedy osmnácti stíhacími letadly. Každá "J-rota" měla sestávat ze šesti pilotů-důstojníků (velitel a zástupce u každé "Kette"), technického důstojníka, administrativního důstojníka, dvanácti pilotů-poddůstojníků, osmnácti mechaniků a čtyřiapadesáti osob pomocného personálů. Minimální nutný počet mužstva byl později oficiálně snížen na velitele (pilota-důstojníka), administrativního důstojníka, technického důstojníka, šest pilotů-poddůstojníků a 138 členů pozemního personálu, z toho čtyřiadvacet poddůstojníků.
"G" (Grossflugzeug-Geschwader / G-Flik) byl určen k bombardování se dvěma "Staffel" po šesti vícemotorových letounech a celkem se čtyřmi doprovodnými stíhačkami. V praxi ovšem funkci bombardérů často přebíraly víceúčelové a velice rozšířené stroje typu Hansa-Brandenburg C.I.
"Rb" (Rheinenbild-Fliegerkompanie) byla určena k pásovému fotografování - pořízené letecké snímky bylo možné uspořádat v řadě za sebou tak, že zabíraly značnou část sledovaného území a vytvářely tak výřez, který je dnes možné srovnávat s leteckými fotomapami.
"P" (Photoaufklärungs-Fliegerkompanie) sloužily výhradně k fotografickému průzkumu. Využívaly upravené jedno či dvoumístné stíhačky s fotografickým přístrojem na palubě.
"K" (Korps-Fliegerkompanie) byly nasazovány k podpoře pozemních sil na úrovni sboru. Disponovaly devíti moderními průzkumnými letouny. Část z nich byla v posledním válečném roce zformována nově, část vznikla přeměnou z "D-rot".

Jednotlivé letecké roty podléhaly velení pozemních jednotek (divizí, armádních sborů a armád). Na technické a disciplinární úrovni byly u každé armády podřízeny štábnímu leteckému důstojníkovi (Stofl - Stabsoffizier der Luftfahrtruppen). V listopadu 1917 byla tato funkce přejmenována na Koluft (Kommandant der Luftstreitkräfte) a na podzim 1918 na Kafl (Kommandant der Armeeflieger).
Počet letadel a leteckých motorů, vyprodukovaných pro potřeby c. a k. letectva v období první světové války: 4768 armádních a 413 námořních strojů, 125 doložitelných rozličných prototypů, 4902 leteckých motorů.
Závěrem se sluší připomenout, že během prvního globálního konfliktu zahynulo na 360 rakousko-uherských pilotů, mezi nimi pak i nemálo Čechů.
-
POZNÁMKY
-

1) K tomuto tématu podrobně viz Jan Zahálka, Velká válka, Svazek 2. Rakousko-uherské armádní letectvo/Der grosse Krieg, Band 2. Die Österreichische-ungarische Luftfahrtruppen, Brno 2004, s. 7-11. Dále srovnej Kolektiv autorů, Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 - 1918, Praha 2003, s. 372-373, Libor Nedorost, Češi v I. světové válce, I. Díl. Mým národům, Praha 2006, s. 127 či Peter Jung, Rakousko-uherská armáda za první světové války, Brno 2007, s. 79-81. Stav rakousko-uherských leteckých sil na počátku světového konfliktu přináší Chris Chant, Austro-Hungarian Aces of World War I, Oxford 2002, s. 9 a velmi stručně též Robert Jackson, Guinnesova kniha leteckého boje, Plzeň 1995, s. 22. Detailní organizaci c. a k. letectva k 1. říjnu 1918 viz Austro-Hungarian Army - k.u.k. Luftfahrtruppe. Dostupné z www.austro-hungarian-army.co.uk/lft.htm (cit. 2008-04-19).
2) Nespornou zajímavostí zůstává skutečnost, že Uzelac ve své funkci vydržel až téměř do úplného konce světového konfliktu. Nahrazen byl teprve 1. října 1918, kdy se novým velitelem c. a k. letectva stal Otto svobodný pán Ellison von Nidlef, jehož předek velel 3. července 1866 v závěru bitvy u Hradce Králové, rozhodujícího střetnutí prusko-rakouské války, 22. praporu polních myslivců, to znamená jednotce, jejíž osud byl od roku 1873 až do rozpadu habsburské monarchie pevně spjat s Chebskem.

-
 
FOTO PŘÍLOHY
TECHNICKÉ PARAMETRY
AUTOR:
PhDr. TOMÁŠ DOSTÁL